TILIA

Nebudu vám lhát

Terapie něco stojí. To je fakt. Nevím přesně, jak je to s terapií hrazenou pojišťovnou. Vím, že to jde a určitě je skvělé, že něco takového existuje zvlášť v případech, kdy má člověk skutečně traumatický zážitek. Úmrtí, znásilnění, přepadení, nehody aj. To naštěstí nebyl můj případ. Já jsem byla JEN nešťastná. A proto jsem si řadu věcí odřekla, abych měla peníze na svou terapii. Zdraví je totiž nejvíc. A zdraví není jen to, že mě nic nebolí, že mohu chodit, dýchat, mluvit, vidím, slyším atd. (teda, já toho mám ). Zdraví je i to, že umím prožívat radost, zvládám své problémy, které mi život přináší, že mohu klidně spát a odpočívat. V životě jsem asi neudělala lepší investici.

Proud, který nosí lodi,
Ví, jak je těžké někdy plout.
Někdy se to hodí,
Vím, že je lehčí utonout,
Nežli žít.

Hana Hegerová ve své písni "Co mi dáš" hovoří se svým životem. A stejně jako řada lidí, nejprve vyjmenovává, co nechce a až později se dostává k tomu, co od života chce. Je to krásná píseň a já ji mám moc ráda. Zpívá se v ní, že "život není vánek, spíš vichr, který umí brát. To co máš." A to je velká pravda. Není v mých silách přesvědčit život, aby ke mně byl vždy jen hodný a laskavý, ale je v mých silách žít tak, aby pro mne nebylo "lehčí utonout, nežli žít". Není to snadný úkol, ale já jsem nesmírně ráda, že na to nejsem sama. Že je tu někdo, komu mohu plně důvěřovat a kdo mi pomáhá překonat vichry života, které se přese mě přehnaly a nadělaly pěknou paseku. A teď když se ženou, tak už vím, že se přeženou, že zase bude klid a já půjdu životem dál.

Žít, to je směr,
Směr, který znáš,
To je láska, kterou dáš,
To je ztrácet, znovu mít,
Skály kácet, ze rtů pít,
To je žít.

A já se nestačila divit, jak moc se věci proměnily. Tak nějak nenápadně. Skoro jsem si toho ani nevšimla. Ale teď to bilo do očí. Uvědomila jsem si, že jsem si přestala sprostě nadávat. Že najednou nemám potřebu se neustále bránit. Že když mě někdo kritizuje, nemusím se hned obhajovat, nebo to brát jako útok proti mně. Že ten hnusný tlak na hrudi se už neobjevuje, nebo jen velmi málo a na chvilku. Věci, které mě rozčilovaly, jsou náročné, ale ne drtící. Že je mi vlastně moc dobře. Připadala jsem si jako mraveneček, který kmitá nohama o sto šest, ale i přes to, že je tak maličký, tak ušel velký kus cesty.

A očekává se, že na tuto otázku odpovíme nejlépe jednou větou, velmi jednoduše a výstižně. Je to pochopitelné. Ve své praxi si však odpovídáme každou terapií úplně nově a jedinečně, zvláště v daseinsanalýze, v jejímž duchu pracujeme. A právě během jedné z nich přišel nápad nechat promluvit přímo naše klienty a zprostředkovat tak ostatním „dění za plentou“. Pro naše klienty se tím otevřela zase příležitost ujasnit si, čím pro ně terapie je, co jim dala. Oslovily jsme klienty v různých fázích terapeutického procesu a zeptaly se, zda se chtějí projektu zúčastnit. Seriál vznikal v době před karanténou, ale tím lépe může osvětlit terapeutický proces. První vstup připravila Daniela a rozdělila ho do šesti kapitol. Každý týden publikujeme jednu kapitolu, na FB a našich webových stránkách. Všechna jména v našem seriálu jsou smyšlená. Daniela je v závěrečné fázi terapie. V dnešní kapitole se však s ní vrátíme do doby, kdy …………………

IV. Žalobníček žaluje

Vyžalovala jsem všechno. Vyžalovala jsem i věci, na které jsem už dávno zapomněla. Co mě udělala máma, co táta, jak mi ublížila ségra a mamina mi nevěřila. Jak....no, to je jedno. Nebudu tady vypisovat, co všechno jsem řekla, od toho mám terapii :)), ale byla to naprostá paráda. Ne, že bych si libovala v žalování, ale to, co bylo kolem toho. To bylo nesmírně úžasné a zároveň těžké. Martina se mnou totiž soucítila. Nelitovala mě, to ne, ale soucítila se mnou. Hluboce a opravdově. A já nevěděla, co s tím. Opravdu. Možná to zní divně. I mě to zní trochu divně. Jak může být těžký soucit, jak může pomáhat. Ne lítost, ne rady, ne jen vyslechnutí. Dostávala jsem to, čeho se mi roky nedostávalo. A tak jsem se odvážila k těžkému kroku. Začala jsem mluvit o tom, jak jsem se cítila doopravdy. Začala jsem si uvědomovat, že to, jak se mnou bylo zacházeno, nebylo ani normální, ani správné. Že jsem to cítila dobře, když se mi to nelíbilo. Že mé reakce na tu situaci byly v pořádku. Normální, vlastně adekvátní. Že jsem nebyla nevděčným parchantem, neschopnou krávou, co nedokáže dotáhnout věci do konce. Že nejsem hloupá a hlavně, že není pravda, že jsem omylem na tomhle světě.

Jednou si říkám... "nějak jsme se zapomněly, vždyť my řešíme všechno možné, jenom ne ten můj třes, kvůli kterému jsem přišla". No a pak, jak to tak bývá nastal velký konflikt u mě v práci. Byla jsem nařčena z něčeho, co nebyla pravda a dotyčná na mě vřískala, jak smyslů zbavená. A já? Já jsem vřískala taky. Rozčilená jsem hned na terapii všechno vyklopila. Tu velkou nespravedlnost, křik, nadávky. Zkrátka všechno, co se přihodilo. A jak to tak hulákám na "svou" Martinu, tak se mi plíživě rozsvítilo. Já jsem se bránila. Nenechala jsem si ubližovat. Sice jsem se třásla, ale vzteky, ne nekontrolovatelně. Věděla jsem, co říkám (ne, že bych na to, co jsem řekla, byla hrdá), ale věděla jsem, co jsem řekla. Nebylo mi na zvracení a už vůbec ne na omdlení. Jak to? Co se změnilo?

Ze zkušenosti víme, že sezení přes videochat (Skype, What´s up a další platformy) a telefonické konzultace, jsou proveditelnou online alternativou terapeutické péče a terapie, i když osobní sezení ne vždy nahradí. Vy, kteří stále ještě váháte, pojďte je vyzkoušet právě teď, v době, která od nás všech vyžaduje pečovat průběžně a preventivně o své psychické zdraví.

Víme, že mnozí z vás nemají ideální podmínky a prostor k takovým hovorům, ať už z nedostatku soukromí - proto, že nebydlí sami nebo mají strach z online technologií či jimi nedisponují nebo je k tomu vedou nejrůznější osobní důvody.

Přinášíme proto pár tipů, jak, kdy a kde lze tyto hovory uskutečnit. Zkuste požádat partnera, pokud jste to ještě neudělali, aby pohlídal děti nebo šel vyvenčit psa a najděte si na hodinku nějaký klidný kout v bytě nebo na zahradě. Sedněte si s telefonem či počítačem do auta, ať máte soukromí. Telefonovat se dá i na procházce za chůze nebo při jiné aktivitě, zamyslete se nad tím, při jaké. Někteří telefonní operátoři navíc nabízejí v těchto dnech a následujících týdnech pro své klienty data zdarma, což je příjemný bonus a v případě telefonních hovorů, samozřejmě platí, že voláme MY, terapeuti, vám, ne VY, nám.

Jsme s vámi. Tým Tilia

Tohle mě fakt štve. Jo a taky nesnáším lítost. Nejsem žádná politováníhodná chudinka. Jsem tu proto, že mám problém s tím, že se roztřesu a to nechci. Nejsem tu proto, abych dokola vyprávěla o tom, jak se cítím." Jak by řekla moje máma "na ty vaše psychologický fígle já vám neskočím". Terapeutka to bez mrknutí oka přijala a přiznám se, že mě to zaskočilo. Žádné "musíte pochopit, že....takhle se to dělá....jinak to nebude fungovat....já jsem tady šéf aj.?"

No dobrá. Po několika setkáních jsem začala cítit velký prostor a také se mi moc líbila představa, že můžu říct cokoliv, a Martina to nikde nesmí vykládat. To bylo super, takové osvobozující. Stejně jsem, ale všechno neříkala. Za hodně věcí jsem se styděla a bála jsem se toho, co by si o mě asi pomyslela, kdybych řekla něco, co se neříká. Co se nevyslovuje nahlas, protože pak by byl člověk špatný. Ještě špatnější, než je a někdo by to věděl. A tak nastalo nové období.

Berte je, prosím, jako nabídku, kterou můžete vyhledat v případě potřeby. Dnes jsme se rozhodly pokračovat v našem avizovaném seriálu. Samozřejmě vznikal v době před karanténou, ale tím lépe může osvětlit terapeutický proces a odvést čtenářovu pozornost od současnosti a tím pomoci přeladění. Přejeme vše dobré.

Blábolem k uzdravení?

Když si člověk zlomí nohu, jde k lékaři. Když má horečku, tak si také dojde pro léky, leží, baští předepsanou medicínu a odpočívá. To dá rozum. Když se ale snažím žít šťastný a spokojený život a ono to nejde, pak co? Jde na terapii? Vážně? Jak mi může hodina blábolení týden co týden pomoci v životě? Na pokec jsou přece kamarádky, ne? Mají mě rády, ochotně poradí, vysvětlí mi, jak mám žít, co dělat, co říkat, případně, jak se mám v které situaci cítit. Člověk rád opomene, že mají samy co dělat, aby to tu na tom světě nějak daly. Že se doma hádají, rozvádí, odcházejí ze zaměstnání, protože to tam už nemůžou vydržet. Že po večerech pláčou zavřené v koupelně a že se za vámi chodí vypovídat, stejně jako vy za nimi. Někdy to na mě působilo, jako by člověk bez levé nohy radil člověku bez pravé nohy, jak skákat přes překážky (teď se samozřejmě nechci dotknout handicapovaných sportovců, ti mají můj obrovský obdiv). Jenže to nefunguje, alespoň mě ne. Opakovat stále to samé a očekávat rozdílný výsledek je prý pro blázny. Tak tedy jinak.

Je to jen pár minut, kdy můžete vystoupit z vnějšího světa a podívat se, jak se vede vám, pohroužit se do sebe. Věnovat si trochu péče, času a váš vnitřní prožitek, pokud budete chtít, sdílet s vašimi blízkými, či přáteli. Uvolnění s imaginací je dobré provádět na klidném místě, o samotě, samozřejmě lze i s partnerem nebo s většími dětmi. Detaily naleznete přímo v audiu, přejeme vám vše dobré a snad vám náš malý příspěvek přinese trochu uvolnění a klidu.

První vstup připravila Daniela a rozdělila ho do šesti kapitol. Každý týden budeme publikovat jednu kapitolu, na FB a našich webových stránkách. Všechna jména v našem seriálu jsou smyšlená. Daniela je v závěrečné fázi terapie. Poslední fáze je velmi důležitá, ukončujeme proces. Je to loučení a s ním je spojeno hodně pocitů, vzpomínek, které je potřeba ošetřit, urovnat. V této fázi bilancujeme celý proces, sledujeme vývoj, vracíme se, dokončujeme skládačku bytí sám sebou. Vše slouží k tomu, aby klient mohl vyjít s důvěrou, že na svoji „skládačku“ stačí, že objevil svůj způsob vztahování. Nechme však už promluvit Danielu a její I. kapitolu nazvanou „Proč?“.

Proč?

Údajně proto, že když na mě někdo začal nespravedlivě křičet a útočit, rozklepala jsem se tak, že jsem přestala ovládat svoje tělo. Třes byl naprosto nekontrolovatelný a k tomu se mi vždy udělalo na zvracení a zatmívalo se mi před očima. Musela jsem se strašně snažit, abych neomdlela. Proto jsem vyhledala terapii, protože se mi tenhle stav krajně nelíbil. Ano, nestávalo se mi často, aby na mě někdo zaútočil tak moc, že moje tělo reagovalo takhle, ale když se to stalo, bylo to pro mne prostě strašné. Cítila jsem se zrazená sama sebou. Místo toho, abych se bránila, nebo alespoň chránila, tak jsem šla málem do mdlob.

Uvědomovala jsem si, že mám řadu jiných problémů. Přiblížit se partnerovi, nebrat si věci tolik osobně, komunikovat s mámou alespoň dvě hodiny bez hádky a taky....taky ta neustálá tíha na hrudi, občasné pocity naprosté marnosti, až zbytečnosti mého bytí. Přesvědčení, že jsem pouhým omylem, který se na zemi nějakým nedopatřením vyskytl a až se na to přijde, až se přijde na to, že je to špatně, že tu jsem, až na to přijde i někdo jiný a ne, jen já, tak pak....ani nevím, co pak. Každopádně všechny tyhle věci, jsem si myslela, že musím umět přece řešit sama. Musím je vyřešit sama. Nemůžu být přece tak neschopná, abych to nedovedla. A tak jsem se snažila, dál a dál, hrozně moc. Knihy osobního rozvoje, různé kurzy, meditace, diskuze atd. Nemůžu říci, že mi to nic nedalo. To určitě ne. V mnoha věcech mě to velice posunulo. Objevila se řada AHA momentů, ale to zásadní, to, co jsem vlastně ani nevěděla co to je, to nepřicházelo.

A očekává se, že na tuto otázku odpovíme nejlépe jednou větou, velmi jednoduše a výstižně. Je to pochopitelné. Ve své praxi si však odpovídáme každou terapií úplně nově a jedinečně, zvláště v daseinsanalýze, v jejímž duchu pracujeme. A právě během jedné z nich přišel nápad nechat promluvit přímo naše klienty a zprostředkovat tak ostatním „dění za plentou“. Pro naše klienty se tím otevřela zase příležitost ujasnit si, čím pro ně terapie je, co jim dala. Oslovily jsme klienty v různých fázích terapeutického procesu a zeptaly se, zda se chtějí projektu zúčastnit. Nechtěly jsme je limitovat, ani formou, ani obsahem a tak každý přišel se svým individuálním pojetím. A přesně taková terapie je, výsostně jedinečná, pokaždé jiná, šitá na míru a pak se člověk ohlédne a …..A právě to ohlédnutí vám přinášíme v našem seriálu nazvaném „CO TA TERAPIE?“

Příští týden se můžete těšit na první vstup. Budeme rády za vaše ohlasy.

Každá lidská bytost se vyznačuje konečností a omezeností svých možností. Člověku se vše ukazuje „vzhledem k“ jeho umístění ve světě. Z celkového fenoménu nějaké věci vždy rozumí jen něčemu. To, co člověk vnímá, jak jí rozumí, není žádnou jeho projekcí, ale naopak se to řídí jeho životním hlediskem. Realita se sama ze sebe ukazuje na individuálním horizontu každého člověka. V případě tohoto jedinečného individuálního hlediska se nejedná o nic pasivně daného, člověk má možnost svobody, která mu umožňuje ho přesahovat. Je to díky motivaci být sám sebou, kdy může porozumět „věci samé“.

Např. žena může překročit svůj ženský horizont pohledem na lidství a může porozumět fenoménu v širším měřítku, když se nechá oslovit významy mužství, dětství, stáří atd. a přitom stále zůstává ženou. Už při narození jsme vrženi do svého pohlaví, rodiny, země a i během života nás takové situace potkávají, jsme do nich vrženi - např. smrt někoho blízkého.

Motivem seberozšiřování a překračování této vrženosti do konkrétních okolností je právě možnost být svobodně sám sebou.

Přejeme úspěšné zvládání vrženosti a těšíme se na vaše komentáře na našem Facebooku.

Každý člověk má minulost, která ovlivňuje jeho vztahové možnosti. Ale je tu propastný rozdíl mezi determinovaným chápáním dějinnosti v hlubinných směrech, které spojují specifickou neurózu se specifickou životní historií. U daseinsanalýzy nejde ani tak o vzpomínky samé a jejich zpracování, ale spíše o vodítka, která si z nich dotyčný člověk tehdy či později vyvodil a osvojil si je.

Př.: „Pacient si vybavuje své dětské vzpomínky na vzájemné chování rodičů a na celkovou rodinnou atmosféru, jak ji tehdy prožíval. Nejde ani tak o konkrétní události, ale spíše o to, co z jejich prožívání jako dítě vyvodil. Manželství a rodina = odpudivé instituce. V současné dospělosti sice již ví, že tenkrát nešlo o nic závažného, ale tato dětská vodítka u něj rozhodují i nadále a on se při vyhlídce na manželský a rodinný život v bytě po rodičích hroutí.“

Př. Studentka se při terapeutickém sezení rozpláče s otázkou, proč se stále řídí míněním rodičů. Cítí, že je volána k tomu, aby se rozhodovala sama a byla sama sebou.

O co tedy jde? Nechat vystoupit tato vodítka a podívat se, zda omezují naše svobodné rozhodování či neblaze ovlivňují kvalitu našeho bytí. A pokud ano, tak se pokusit přeladit jejich vedeníJ.

Přejeme vám krásný zbytek léta!

Základní lidskou zkušeností je „úzkost“. V úzkosti jde o bytí na světě, přesněji: jde o možnost vlastního nebytí. Úzkost je radikální zkušenost, v níž se člověk setkává s vlastní smrtí. Smrt však nepřichází zvnějšku. Vždy náleží k bytí. V tomto setkání s vlastní smrtí jako s absolutní mezí pramení vlastní významnost a naléhavost bytí. Kdybychom měli k dispozici nekonečně času, nic by nebylo naléhavé, nic důležité, nic „skutečné“. Obvykle před tímto faktem zavíráme oči. Zapomínáme, že tváří v tvář smrti musíme realizovat vždy vlastní a nezaměnitelný život. Unikáme do nevlastního a nezávazného, do „veřejné anonymity“. Zamyšlení nám však ukazuje, že smrt nás vyzývá k převzetí vlastní existence, zjevuje nám neodvolatelnost našich rozhodnutí a volá nás k autentickému a vlastnímu životu ve svobodě a k odpovědnosti za sebe sama.

Člověku jakožto existující bytosti je úzko z bytí ve světě, když v něm všechno ztratilo význam, když tam fakticky není nic. Úzkost osamocuje a izoluje člověka od věcí i lidí. Úzkost mu jako ladění ohlašuje, jak mu je. V úzkosti se ocitá v tísnivé cizotě, není doma. Každodenní důvěrná obeznámenost se rozpadá. V této existenciální úzkosti před ničím neprcháme, ale právě naopak se utíkáme k tomu, s čím se ve světě setkáváme, u čeho se dostáváme do důvěrné obeznámenosti. Úzkost je ohrožení, které člověka zasahuje přímo z jeho výlučného způsobu bytí, z jeho vědění o vlastní konečnosti, smrtelnosti. Úzkost se tak odvíjí od časového horizontu starosti člověka o vlastní možnost být. Martin Heidegger ve svém výkladu vychází z nesporného vhledu, že člověku jde o jeho bytí také tak, že ví o své konečnosti. Takže tu jde o tázání, čeho se úzkost týká a oč v ní jde.

Př. Studentka se při terapeutickém sezení rozpláče s otázkou, proč se stále řídí míněním rodičů. Cítí, že je volána k tomu, aby se rozhodovala sama a byla sama sebou.

Přejeme vám, abyste byli sami sebou a budeme se těšit příště J!

Otevřenost lidské existence je vždy již nějak naladěná, nastavená. Naladěnost konkrétního člověka bývá velmi proměnlivá, v závislosti v jakém poměru je schopen uskutečňovat možnost být sám sebou vůči nárokům, které na něho klade svět. Samozřejmě, že každý disponuje základním ustáleným životním naladěním a v tomto případě můžeme mluvit o „rozvrhu světa“ dotyčného. Toto dlouhodobě trvající nastavení není prožíváno v podobě jednoduše pojmenovaných pocitů, jako je radost, nenávist, zádumčivost, ale spíš jako určitý způsob života, se kterým souvisí příznačné střídání krátkodobějších pocitů. Je to způsob nastavení, jak se jednotlivý člověk vztahuje k tomu, co se s ním ve světě setkává. Každý „světovztah“ je individuální a neopakovatelný a v rámci „světovztahu“ konkrétního člověka se odehrává jeho vztahování k lidem a věcem. Vztahování má charakter možnosti, která se neustále vynakládá a obměňuje se její nastavení a průběh. Lidský vztah je vztahování, které jeden člověk vynakládá na druhého. A to se dotýkáme i existenciálu spolubytí.

U zdravého člověka tato naladěnost umožňuje postřeh plných významů pokud možno všeho, s čím se setkává. A právě konečnost lidské existence tuto plnost vždy omezuje. A to odkazuje ke svobodě. Jednostranná naladěnost působí, že daný člověk není schopen vnímat významy a souvislosti věcí a vztahů. Touto sladěností se řídí citové prožívání. Je nutné také upozornit, že rysem některých nastavení je neschopnost některé záležitosti prožívat.

Př. jedné mladé ženy, která je vždy naladěná tak, že většina věcí, která se pronese v její blízkosti se jí dotkne. Cítí se za ně odpovědná, vztahuje je na sebe. Kromě existenciálu naladění, tu vystupuje i existenciál viny, svobody, porozumění.

Přejeme vám zdravé naladění a budeme se těšit příště J!

Zmiňovaný existenciál ukazuje na prostor vymezovaný významy, které pro člověka mají dané osoby, věci, situace. Největší vzdáleností se jeví nejzazší lhostejnost. Těsný prostor, který můžeme v určitých situacích pociťovat, je dán zúžením možných významů a tedy i omezením možností, jak se vůči danému chovat a rozhodovat. Kdo z nás se neocitl někdy tzv. „v úzkých“. Právě nemoc je zúžením životního prostoru a z toho plynoucí uzavření některých životních možností. Např. v depresi nepociťujeme jen narušení časovosti, viz. předchozí díl, ale i posledně zmiňované zúžení životního prostoru, uzavřou se možnosti, není východiska, prostor je najednou malý. Zúží se vnímání barev (pociťování tmy, šedi), projeví se i v tělesnosti (choulení se do sebe, studené končetiny). Daseinsanalýza vidí člověka jako prostor – „místo“, otevřenou oblast, kde se vše ukazuje ve své plnosti.

Př. v kontextu prostorovosti vztahu. Jsme v obchodě a velmi blízko je tam s námi i celá řada lidí, nacházíme se ve stejném prostoru. Ale tito lidé mají pro nás daleko menší význam, než někdo blízký, který se nachází v té chvíli třeba 1000 km od nás a na koho třeba právě myslíme.

Přejeme vám hodně prostoru a krásné léto J!

Tento existenciál je trojrozměrný, nikoliv lineární (fyzikální čas). Je to souběh minulosti, budoucnosti a současnosti. V psychoterapii jde o znovu nastolení souhry časů. Člověk není pánem času. Pokud se necítíme psychicky dobře, může se nám zdát, že jsme časem vlečeni, přepadeni, zaskočeni. Duševní pohoda přináší souhru času, svůj čas naplňujeme tím, co nám je vlastní, ne tím, co jsme si svobodně nezvolili. Jednou z disproporcí je žít pouze okamžikem, kdy minulost a budoucnost ztrácejí význam. Tento rys se objevuje u různých závislostí.

Existenciální časovost není nikdy prázdná, každý úsek lidského času je „časem něčeho“ nebo „pro něco“. Časovost postupně odvíjí smysl toho, s čím se setkáváme. Můžete se zamyslet nad tím, jak to s jednotlivými dimenzemi času máte. Když jsou přítomny všechny tři, tak různě vystupují do popředí. U starých lidí převládá minulost, ale jsou staří lidé, kteří si otevírají budoucnost např. jejím delegováním na vnoučata. U mladých lidí převládá pocit neomezené budoucnosti. Časovost může být omezená i z politických a sociálních důvodů. Když prožíváme nepříjemná období, jako je rozchod, úmrtí, velký smutek, objevuje se smrštěná dimenze budoucnosti.

Přejeme krásný prázdninový čas a těšíme se příštěJ!

Každý člověk je ve vztahu k druhým vystaven napětí mezi dvěma polaritami, kde na jedné straně chce naplňovat vlastní potřeby a cíle a na straně druhé být s druhými a podřizovat se jejich potřebám a cílům. Bez druhých nemůžeme být, ale je nutné zůstat sám sebou. Vztah jako takový je určen tím, nakolik „vtahuje“ svého účastníka a kolik mu věnuje pozornosti a času. Člověk musí volit a na tom je dobře vidět, nakolik má svoboda člověka a ne člověk svobodu.

Lidské vztahy si člověk volí podle toho, jak konkrétní lidé oslovují jeho možnosti, jak jim vycházejí vstříc, jak jim odpovídají. Kde působí svoboda, tam se ukazuje i nesvoboda, tj. neschopnost se volně rozhodnout. Specifický způsob lidského bytí, tj. lidská existence, které jde o to být sám sebou, k tomu potřebuje, aby se její možnosti vynakládaly naplno. Pokud si je někdo dostatečně neosvojil a neotevřel, tak těmto neosvojeným možnostem propadá. Stává se na nich závislým, nemá je ve své moci a strhávají ho do vztahů, které nechce a v nich ho udržují. Př. závislosti na rodičích, na partnerovi.

Často také uzavřené životní možnosti člověku přímo zabraňují v navazování vztahů. Vyřešení takových nesvobodných vztahů a rozšiřující otevírání vztahových možností je mimo jiné věcí psychoterapie.

Spolubytí se v daseinsanalýze vymezuje od běžného pojetí, kde se štěpí na Subjekt X Objekt. V daseinsanalýze je vztah již přítomen, být člověkem znamená být ve vztahu. I když se setkají dva neznámí lidé, tak je to forma Spolubytí. Samozřejmě má různé kvality, formy a rozmanitý význam.

Být sám sebou znamená vztahovat se k druhému po svém, sobě vlastním způsobem a za sebe, podle svých nejvlastnějších a bytostných možností, včetně svobodného sebeomezení. Jen člověk, který žije sám za sebe, může být důstojným partnerem jiným lidským bytostem a umožnit jim, aby se rovněž dostali k nejvyšší možné plnosti svého bytí. Druhého člověka může v jeho bytí plně uznat jen ten, kdo je plně sám sebou. Pak může přispět k jeho rozvíjení.

Přejeme vám plné spolubytí a krásné letní dny J!

Člověk si musí neustále vybírat, volit mezi mnoha výzvami, nemůže v jednom životě naplnit všechny. Otázka zdraví plyne ze svobody člověka a z jeho schopnosti vybírat tak, aby to odpovídalo jeho možnosti být sám sebou. Svoboda souvisí s odpovědností za to, co si člověk zvolil.

To, co jsme minule nazvali otevřeností, to je ve skutečnosti vědomá pozornost a ta je právě totožná se svobodou. Hezky to řekl Will Durant (americký historik a filosof): „Když řekneme, že jsme svobodní, znamená to, že víme, co děláme.“

Něco, co trvale nemůže vstoupit do tematické přítomnosti, se nemůže stát tématem tzv. vědomé pozornosti. Je tomu tak proto, že dotyčný člověk nemůže svobodně vstupovat do otevřené přítomnosti u dané věci. Tato „nepřítomně přítomná“ věc je mu nedostupná. Ovšem nejvýznačnějším, co se nestává tematicky přítomným, jsou motivační vodítka konkrétní lidské existence. Jsou vystavena problematice svobody a nesvobody. Jsou to zkušenosti, které se stanou osobními pravidly. V oblasti fenoménů mohou být věci přítomné právě tím, že chybí. Např. vyloučí-li někdo ze svého rozvrhu bytí sexualitu, pak ji může brát pouze jako něco např. ohrožujícího, hříšného nebo naopak jako cestu vzpoury nebo moci. Sexualita tedy u něj nemá místo v řádu bytí, ale oslovuje ho zcela něčím jiným. Určité věci tedy člověk může zaznamenávat přes „výběrovou mřížku“ a může tedy lhát sám sobě, aniž by si to uvědomoval.

Přejeme vám svobodné rozhodování a krásné prázdniny J!

V běžné řeči otevřenost znamená, že je někdo přístupný rozmanitým vlivům, a také, že je upřímný a přímočarý ve svém projevu. Existenciál otevřenosti však poukazuje na to, že člověk vůbec něco chápe jako něco a že to má nějaký význam a nalézá se to v nějakých souvislostech. S touto otevřeností je provázáno myšlení i bytí a člověk vždy již nějak rozumí sobě a tomu, co se s ním setkává a děje a podle toho se řídí. Můžeme tedy hovořit o otevírání našeho bytí do světa. Máme jeden svět, ale každý má svůj způsob, jak do něj vstupuje, jak mu rozumí. Otevřenosti rozumíme spíše jako vědomé pozornosti a tudíž je totožná se svobodou. V uvedeném kontextu nemoc znamená nemoci vstupovat do světa.

Jde o to, že při plném soustředěném vědomí člověk tematicky vstupuje do otevřenosti, ve které se setkává s tím, oč se právě jedná. Nejde o nic jiného než být v přítomnosti a plně si uvědomovat, jak se cítíme a co činíme. Pokud máme dobré propojení s naší tělesností (viz. článek z minulého týdne) můžeme si uvědomit naši únavu, tlak, který je na nás vyvíjen, nebo který vyvíjíme na sebe sami. Můžeme si také uvědomit naše pocity, jak jsme zabydleni v našem příbytku (těle) a také ve světě. Pokud si to dovolíme a uvědomíme, máme větší šanci se svobodně rozhodnout, jak budeme konat.

Jak pravil Epiktétos: „Ačkoli si nemůžeme vybrat, co se nám stane, můžeme si vybrat, jak na to zareagujeme.“

Dnešní člověk hůře rozumí vlastní tělesnosti díky rozšířené představě o rozdělení duše a těla. Ztráta vnímání celku vede k chápání vlastního těla jako stroje. Tělo však nemáme, nýbrž tělem jsme. Je to domov našeho bytí. Navíc tělo nekončí svým povrchem, ale dosáhne všude tam, kde jsme nějakým způsobem přítomni, např. tzv. v duchu. Tak můžeme být na jiném světadíle nebo se toulat vesmírem a ocitnout se na jiné planetě. Spisovatel sci-fi píšící svůj román může být u hvězdy nebo planety a je u ní i tělesně, částmi svého mozku. Jeho mozek je tělesněním dané hvězdy, či planety. Není fyzicky u nich, ale při psaní nebo rozhovoru o vzdálených světech může začít „tělesnit“, např. se zpotí nebo rozrušením zčervená. Tím se i vysvětluje angažovanost dnešních lidí pro tzv. virtuální realitu. Naše tělesnost sahá až tam, kam sahá naše otevřenost, až k tomu u čeho jsme schopni být.

Tělesnost je jedním z existenciálů, který vystupuje do popředí. Naše tělo nám velmi dobře signalizuje, pokud v našem bytí není něco v pořádku. Upozorňuje nás tělesnou bolestí, napětím, strnulostí, zatuhlostí, nepohyblivostí. Věnování pozornosti vlastnímu zadržování, přijímání, vydávání nám může také mnohé říci. Jedná se o řeč těla, které stačí naslouchat, otevřít se, zastavit se a popřemýšlet o těchto sděleních.

A jak si popovídat s vlastním tělem? Můžete si vyzkoušet svalovou relaxaci, kterou jsme pro vás připravili v předešlých dnech. Porovnejte, jak jste se cítili před ní a po jejím skončení. Cítili jste někde napětí? Pokud ano, kde? Přetěžujete danou část těla? A jak to máte s přetěžováním celkově? Můžete něco v této oblasti změnit? A když ne, tak proč? Jaké máte „zisky“ z přetěžování sebe sama? Co vám způsobuje napětí? Jste ve svém těle doma? Co můžete udělat pro to, aby se vaše tělo stalo příbytkem vašeho bytí?

Budeme rádi, pokud se s námi podělíte o své poznatky. Máte-li doplňující dotazy, neváhejte se zeptat. Přejeme vám inspirativní rozhovor s vaším tělem ☺.

Existenciály jsou všudypřítomné, nám důvěrně známé a jsou součástí každodenního bytí. Jejich důvěrná blízkost způsobuje, že nejsou přítomné na první pohled. Nemáme od nich patřičný odstup, a i když jsou nám odjakživa dány, musel je pro nás někdo objevit. Jejich objevitelem je německý filosof Martin Heidegger. Existenciálů je asi třicet. My bychom vás rádi s nimi seznámili. Volíme krátkou, konkrétní a srozumitelnou formu, která může podpořit vaši vědomou všímavost a být inspirací na cestě k „bytí sám sebou“.

Těšte se na letní seriál o existenciálech :-)!

Když některá ze složek vypadne, našemu bytí něco chybí, ztratili jsme celek a můžeme zjistit, že se nám nedaří dobře. Máme pro vás 12minutový dárek a výbornou pomůcku k setkání se sebou samým. Propojení s vlastní tělesností harmonizuje všechny aspekty a je nevyčerpatelnou studnicí poznávání našeho bytí. Pokud se chceme cítit dobře, tak se nabízí zjistit, jak je v našem obydlí (těle) :-). Přejeme vám krásnou relaxaci!
Odkaz na video "Svalová relaxace"

Pokud Vás zajímá Váš snový svět a chcete i lépe porozumět sami sobě, přijďte na náš seminář:

• Kam? do Relax centra Ostrov, Kochana z Prachové 121, Strakonice
• Kdy? 5.5.2016 od 17h. do 19h.
• Za kolik? 150,- Kč/os.

SEN je divadlo a my jsme živou scénou, jsme součástí děje. SEN nám ukazuje náš přirozený svět, ve kterém žijeme a kterému chceme rozumět. Ukazuje nám naše vztahy, naše pohledy a vše co nás obklopuje. Součástí semináře je kromě samotného výkladu snu jednoho z účastníků i část věnovaná teorii, výkladovým postupům a metodologii.   ...Skrýt

 

Sezení je možné po domluvě na následujících kontaktech: 

• Tel. 603 30 41 80, email: martina.klugerova@terapietilia.cz
• Tel. 773 45 93 65, email: dagmar.valuchova@terapietilia.cz

Více na  www.terapietilia.cz/psychoterapie-strakonice.html
   ...Skrýt

Rádi bychom Vás pozvali do naší nové skupiny. Ať už řešíte vztahové problémy či jiné obtíže nebo chcete porozumět více sami sobě či svému okolí, skupinová terapie nabízí bezpečné prostředí pro další práci. Jejím hlavním zdrojem jsou sami členové skupiny, přinášející si s sebou odlišné životní zkušenosti a historii. Ve skupině můžete najít odpověď na to, jak být s ostatními a zároveň zůstat sám sebou. Máte možnost zjistit, co vyvoláváte v ostatních a skrze skupinové dění si uvědomit své vztahy k druhým, k sobě samým a najít své možnosti, svobodu i limity, zkrátka věci, mající vliv na Váš další život.

Ve skupinové práci jde o společné hledání a sdílení za pomoci dalších členů skupiny a s podporou terapeutek. Skupina bude mít maximálně 6 stálých členů. Povedou jí terapeutky Martina Klugerová a Lucie Hanzlíková. Setkání budou probíhat každé pondělí od 18:30 do 20:00 hodin v důvěrném prostředí Centra rozvoje osobnosti TILIA, Budečská 35, Praha 2.

• První setkání skupiny je 20. 4. 2015

Před zařazením do skupiny je potřebná individuální domluva s terapeutkami skupiny, kdy si zájemce domluví své individuální cíle i očekávanou délku docházení do skupiny.

Cena: 1.200 Kč měsíčně (300 Kč za 1 sezení)

S přihláškami a dotazy se obracejte na: lucie.hanzlikova@terapietilia.cz, více na: www.terapietilia.cz   ...Skrýt

Pojďme se spolu podívat, jak pracuje daseinsanalytický terapeut a v čem je jeho přístup odlišný od ostatních psychoterapeutů. Tentokrát Martina a Lucie diskutují s kolegy terapeuty z různých oborů v rámci pravidelných společných setkání a výměn zkušeností v Tilii. Tématem debaty je vztah terapeuta a klienta v daseinsanalýze. 

Dita, fyzioterapeutka: Zmínily jste, že pro daseinsanalytickou terapii je zásadní vztah terapeuta a klienta. Jak je to vlastně s konfrontacemi v daseinsanalytické terapii? 

Lucie: Terapeut se rozhodně nevyhýbá konfrontacím a názorovým střetům různých stanovisek. Při své práci se zaměřuje na klientovo dasein, tedy bytí, a je jeho průvodcem na jeho cestě k autenticitě. Respektuje a akceptuje klienta, což ovšem neznamená, že mu vyplňuje jeho přání.

Martina: Já bych to ještě doplnila…Vztah terapeuta ke klientovi má ráz komunikace jedné existence s druhou. Terapeut není expertem, ale spíše profesionálním průvodcem, jenž je v terapii pravdivě přítomen a vytváří bezpečné prostředí k tomu, aby klient mohl být sám sebou. To je samo o sobě osvobozující. Svobodný vztah k autoritě získá klient pouze v možnosti být sám sebou a zároveň zůstat s druhými. 

Michal, teolog: Jak si mám představit terapeutický rozhovor? Jak terapeut pracuje a jaký musí být?  

Lucie: Terapeut využívá intuice, otevřeně naslouchá a sleduje důkladný popis jednotlivých daností. V terapeutickém rozhovoru využívá parafrázování, aby si byl jist, že klientovi dobře porozuměl. Musí se zbavit všech předpokladů, předsudečnosti a nic klientovi nevnucovat. To není jednoduché. Styl rozhovoru v daseinsanalýze není nátlakový, ale benevolentní. 

Martina: Přesně tak, daseinsanalytik je otevřen všemu, s čím se setkává a pečuje o svůj jemnocit, aby tak mohl lépe porozumět a pomoci tomu, kdo se na něj obrací. Klienta respektuje a přijímá a poskytuje mu prostor pro vyjádření. Nevnucuje vlastní interpretace, nemanipuluje, svůj postup vždy koriguje s klientem samým. 

Lucie: Nicméně sblížení terapeuta s klientem nemusí být vždy idylické. Naopak, může proběhnout i skrze chyby. Klient však musí získat pocit, že je brán vždy vážně a že terapeut je jeho přítel. Tento vztah je však asymetrický, hlavně v tom, že terapeut od svého klienta pomoc neočekává. 

Petr, lékař: Pacient prý není v daseinsanalytické terapii objektem léčby, je to tak? 

Martina: Ano, terapeut nevnímá klienta, záměrně říkám klienta a ne pacienta, jako „objekt“ své léčby. Klade důraz na klientovo vlastní rozhodnutí a odpovědnost za ně, jakož i za jakékoli závazky, které činí. Jedná v zájmu klienta a jeho léčby, je ochotný i opakovaně hledat způsob vedení. 

Lucie: A musí umět ovládat své pocity, aby se vůči nim mohl rozhodovat v zájmu klientovy léčby. 

Heda, psychoterapeutka: Ještě bych se vrátila ke způsobu rozhovoru v daseinsanalýze? V čem se liší od ostatních psychoterapeutických směrů? 

Lucie: Způsob rozhovoru v daseinsanalýze jde ruku v ruce s terapeutickým vztahem, který se tam uplatňuje. Nedochází zde k redukci: přenos a protipřenos. Nejde o vztahy „jako by“, ale o pravdivé vztahy a především o porozumění. 

Martina: Smyslem je, aby psychoterapeutický vztah byl cestou, na které si klient osvojí a otevře své životní možnosti. Neopravuje ovšem klientovu životní historii, ani se o to nepokouší.   ...Skrýt

Lucie: Neuvěřitelně svobodně a přirozeně. Vychází totiž z přesvědčení, že člověk je schopen uvědomovat si sám sebe a to, co dělá. Ruku v ruce s tím je nucen činit rozhodnutí a nést za své jednání odpovědnost. Člověk na rozdíl od zvířat ví o svém bytí a ví, že o něm ví. Také tomu způsobu bytí nějak rozumí a tuší, že jeho způsob je jedinečný, neopakovatelný a že je v něm izolovaně. Člověk je tím, kdo rozumí bytí, světu i sobě - to je rozhodující myšlenka, kterou daseinsanalýza rozvíjí v psychoterapii.

Martina: Bavíme se teď velmi teoreticky, jak si to mám představit? 

Lucie: Člověk má poznat své možnosti a na jejich základě jednat, pochopit a uskutečňovat vlastní existenci – tj. žít. Má být autentický, tedy pravdivý. Musí se stát sám sebou, na nic a na nikoho si nehrát. Každý je totiž jedinečný. Tento proces zahrnuje schopnost svobodně se rozhodovat, být nezávislý, ale také vyžaduje od člověka přijetí individuální osamělosti a existenciální nejistoty. To k tomu patří. Tématy psychoterapeutického rozhovoru je pak to, čím se konkrétní člověk v životě řídí, jaké jsou jeho skryté motivace a vodítka a co brání jeho rozvíjení možností být sám sebou.

Martina: Klade daseinsanalýza nároky také na terapeuta?

Lucie: Ano, veliké. Terapeut se musí zbavit všech předpokladů, předsudečnosti a musí být sám také autentický, nic nevnucovat. Své postupy pečlivě neplánuje, využívá intuice, otevřeně naslouchá a užívá přirozeného jazyka. Snaží se zdůrazňovat jedinečnost a neopakovatelnost osobnosti pacienta. Na své cestě se učí trpělivosti a umění nechat být. 

Martina: Čím přesně Tě daseinsanalýza zaujala a v čem je jiná? 

Lucie: V daseinsanalýze jde o opravdové setkání s člověkem. O pravdivost, upřímnost a svobodu. Cílem je naplnění „bytí“ každého jednotlivce, poznání sebe sama, využití vlastních možností a sebezdokonalení. Naopak jím není klientovo co nejdokonalejší přizpůsobení se společnosti. To mě oslovuje. Daseinsanalytický přístup terapeuta ke klientovi je laskavý, plný pokory a naplněný vzájemností. Není expertní, ale spíše průvodcovský. Terapeut tak vytváří bezpečný prostor, kdy klient přichází do kontaktu s vlastními samohojivými silami a hledá možnost, jak být sám sebou uprostřed přediva lidských vztahů.    ...Skrýt

Lucie: Psychoterapeutický směr, v jehož duchu pracujeme, je daseinsanalýza. Je to filozoficky prohloubená terapie, která vznikla z přirozeně lidského pohledu na člověka. Ale jak tento směr vnímáš Ty? Co to pro Tebe konkrétně znamená pracovat daseinsanalyticky?

Martina: Jako nejdůležitější aspekt vnímám fakt, že se jedná o důsledně individuální přístup ke každému člověku. Není tu místo pro žádné modely, ani konstrukty, tudíž ani berličky, kterých se chytit, ale vždy se jedná o jedinečné setkání. Můžeme v životě zažít podobné věci, ale každý z nás jim rozumí jinak a odnáší si z různých situací jiná, respektive, svá vodítka.

Lucie: Co Tě při Tvé práci vede?

Martina: Snažím se porozumět tomu, jak daný člověk rozumí situacím, se kterými se setkává. Společně pak hledáme to, čím se v životě řídí.

Lucie: Tzn., že není důležité jít do minulosti?

Martina: Do minulosti se určitě při práci dostaneme, ale není ani tak důležité, co se stalo, ale jak tomu dotyčný porozuměl, co si z dané situace vyvodil a to je třeba to, čím se ve svém životě stále řídí. Ta vodítka mohla vzniknout v hluboké minulosti, je však možné, že vznikla i později a my se jimi zabýváme, pokud se jimi člověk řídí i v současnosti a samozřejmě jen v tom případě pokud ho obtěžují, omezují či působí nesnáze.

Lucie: Daseinsanalýza jde fenomenologickou cestou a zároveň je to hermeneutická metoda. Co to přesně znamená v běžné praxi?

Martina: Vysvětlím to na příkladu snu. Při výkladu snů a samozřejmě i při terapii si všímáme fenoménů, které se sami ohlašují. Abych uvedla konkrétní případ, s klientkou jsme se zabývaly snem, kde padala do jámy. Všímaly jsme si věcí samých a nepřeváděly je na nic jiného. Pád sám o sobě není nic příjemného, ať už jde o pád fyzický, společenský, duchovní, může být spojen, jak s fyzickou, tak duchovní bolestí, či dokonce zánikem. Jáma je díra v zemském povrchu, která může být spíš lidským dílem, ale může být vyhloubená i přírodními vlivy, třeba i ledová. Jáma může sloužit k ukládání obilí, potravin, může to být šachta, past, hrob, přírodní propadlina. Každopádně se určitě shodneme, že pád do jámy není nic příjemného. Ale vůbec nejdůležitější je to, jak tohle všechno vnímá sama snící. Dotazováním na pocity, ale i na to, jak padala hluboko, zda dopadla, nebo se těsně před pádem probudila, jaká byla ta jáma, zda úzká, či široká, jaké tam byly barvy, apd., se přes popis, dostaneme přímo k fenoménům. A teprve pak může přijít na řadu výklad, který tímto způsobem vychází z věcí samých. A samozřejmě vůbec nejlepší je, když si k výkladu, dojde snící sám. Najednou se rozhrne závoj a význam snu, či dané situace se vykulí.

Lucie: Co se Ti na daseinsanalýze líbí?

Martina: Mně se líbí, že jsem průvodcem, ne žádným expertem a to umožňuje s lidmi setrvat v opravdu bytostném rozhovoru a být jim velmi blízko. Tím se vytváří terapeutický vztah a o ten jde především. Právě terapeutický vztah je léčivou silou, vytváří nové možnosti, otevírá otázky svobody, autentičnosti. A do centra pozornosti vnáší otázku, do jaké míry jsem sám sebou a jak to mám s ostatními?   ...Skrýt

Ve snícím způsobu existování vstupují do popředí možnosti vztahování a chování snícího člověka samy o sobě. Nejsou tak rozptýleny a rozpuštěny v reálných událostech a jejich řešení. Snění obrací pozornost na snícího člověka samotného. Sen v daseinsanalýze není nikdy obecný, ale vypráví vždy o dotyčném. Vypovídá o tom, jaké jsou jeho vztahové možnosti, to znamená jeho dlouhodobé a ustálené dispozice k různým způsobům vztahování a chování. V daseinsanalýze přistupujeme ke snům tak, že nám svojí příběhovou a obrazovou formou pomáhají porozumět sobě, vztahům k druhým a ke světu. Sny se nám často jeví jako zmatené, k čemuž přispívá i fakt, že z plnosti významů a souvislostí toho, s čím se setkáváme v bdělém světě, každý vnímá a vybírá si jen něco. I proto se doporučuje vykládat sny druhé osobě, než sami sobě. Snu nejlépe porozumíme, když k němu získáme odstup, jenž nám umožní dialog s někým jiným, kdo se nás bude tázat a kdo nám bude průvodcem ve snové krajině. 

Daseinsanalytický výklad se liší od ostatních výkladů v tom, že vede k porozumění smyslu snu rovnou. Snové obrazy, tzv. symboly, nejsou vykládány skrze předem dané výkladové konstrukce. Spíše jsou vnímány jako metafory, alegorie či bezprostřední zobrazení života, jejichž smysl se během výkladu vždy jedinečně a nově ukazuje. Daseinsanalýza nepopírá, že existují skryté významy a souvislosti věcí, ale hledá je v nich samých. Při výkladu snů se daseinsanalyticky fenomenologický přístup uplatňuje tak, že všechno, co se ve snu zjeví, se ponechává být tím, čím to běžně a přirozeně je. 

Pro příklad použijeme ukázku z knihy G. Condrau, která popisuje rozdíl mezi daseinsanalytickým a hlubinným přístupem na snu pomocnice v domácnosti: „Mladé ženě se zdálo, že ve svém podstřešním pokojíku spala při otevřeném okně. Náhle se, ve snu, probudila, protože jí oknem do pokoje vletěl dřevěný obušek a zůstal ležet na podlaze. Plná zděšení pak viděla, že se z klacku stal had, který se plazil k ní a vklouzl jí pod pokrývku. Probudila se s výkřikem hrůzy.“ Interpretace psychoanalytiků je taková, že se jedná o nevědomý sexuální toužebný sen. Otevřené okno symbolizovalo její otevřenosti pro sexuální setkání. Nezajímá je, že se pacientka probudila vyděšeně a s úzkostí. Klacek a had, který se k ní pohyboval a potom se vplazil pod přikrývku, interpretují jako falické symboly. Naopak Jungiáni neviděli nic falického, had pro ně byl symbolem archetypálního procitnutí pacientky z její spící existence, tudíž to byl začátek procesu individuace. Daseinsanalytiky nic z toho nezajímalo. Klacek je kus dřeva, had je a zůstane živočich, který je instinktivní, nevypočitatelný, pohyblivý, vázaný na zemi a vodu. Pro člověka představuje spíše živočišnou kreaturu. Jedná se tedy o strach ze živočišnosti.

 Nutno ovšem dodat, že daseinsanalytický výklad snů je individualizovaný. Počítá s jedinečností a neopakovatelností každého člověka a jeho snění. Výklad a porozumění snu se řídí tím, jaké významy a souvislosti snící osoba vnímá na tom, co se jí ve snu zjevuje - jaký vztah k tomu má. Z řečeného vyplývá, že pro daseinsanalytický výklad snu je přítomnost osoby, které se sen zdál, nezbytná. Bez ní nelze výklad uskutečnit. Daseinsanalytický terapeut nepodsouvá snící osobě žádné interpretace, pouze ji doprovází na cestě, aby si význam snu nalezla sama. 

Příště se můžete těšit, že vám přiblížíme daseinsanalýzu jako takovou.   ...Skrýt

Sny lidi odjakživa fascinovaly, a proto se snažili jejich smysl pochopit a vysvětlit. Snad všechny civilizace sny vykládaly. Tyto výklady sloužily především k „rozklíčování“ budoucnosti. Sny nebyly považovány za věc subjektivní, naopak – jejich porozumění mělo dopad nejen na jednotlivce, ale i na celé společenství v tzv. bdělém životě.  Sny byly posly bohů a zpravidla je vykládali věštci, kteří patřili mezi vážené osoby. 

V průběhu staletí se však postoj ke snům proměnil - postupně přišly o svou prestiž a karteziánská filosofie, jež rozdělila tělo a ducha, začala pohlížet na sen jako na subjektivní záležitost. Později byla víra ve sny přesunuta do říše pověr, lidé věřili v prognostický charakter snu a vytvářeli snáře, což víceméně přetrvalo až dodnes. Sen přitahoval také snílky, romantiky a umělce. 

Až Sigmund Freud se koncem 19. století snem a sněním začal zabývat vědecky. Ve svém výkladu snů vycházel především z minulosti - tedy hledal to, co se již stalo. Sen považoval za "královskou cestu" do nevědomí. Formou volných asociací vedl a interpretoval sen snícího. Freudův výklad symboliky snu je sexuální povahy či poukazuje na agresivní náboj snu, to je pro něj typické. Většinou se jedná o uspokojení slasti v nejširším slova smyslu nebo také o možné vybití vzteku, přičemž obojí "nemůžeme" údajně v bdělém stavu realizovat, dokonce někdy ani připustit. 

Moderní doba přinesla po subjektivním přístupu ke snu jeho pravý opak – objektivizující zkoumání snu. Proces snění i sny jsou zde chápány jako přírodní jevy, jež jsou měřitelné. Z hlediska psychobiologie a neurověd náš spánek prochází v tzv. REM a NREM fázích. Fáze REM (rapid eye movements, tj. rychlých očních pohybů) se vyznačuje častým sněním a NREM, hluboká fáze spánku probíhající v několika stádiích, se nevyznačuje tak výrazným sněním, pokud vůbec. Ke snění se přistupuje jako k biologicky účelnému – zpracovává informace a zážitky člověka z předešlého dne. Zájem o sen je přitom přesunut do spánkových laboratoří a o významu spánku a snění se diskutuje nikoli komplexně, ale např. v kontrastu spánkové deprivace apod. 

Vraťme se však od tohoto redukujícího, striktně biologického přístupu zpět k psychologii a psychoterapii. Freudovský, tedy psychoanalytický výklad snu, není výkladem jediným. Po Freudovi zařadily terapeutickou práci se sny snad všechny tzv. hlubinné směry a jejich modifikace, např. jungiánský. Podle Junga je sen jedinečným výrazem nevědomých psychických aktivit, jimž se projevuje lidská aktivita. Snům je potřeba rozumět intuitivně. Sny představují archaický jazyk, který používá přirozené analogie, hluboce zakotvené v lidském myšlení. Sen také údajně splňuje kompenzační funkci.

Jednotlivých výkladů snů (a přístupů ke snění) je mnoho - vždy jsou podřízeny doktríně, kterou reprezentuje konkrétní psychoterapeutický směr. Jejich způsoby práce se snem se navzájem značně liší a neexistuje žádná jednotná metoda výkladu. Jinak sen chápe např. gestalt terapie, adlerovská terapie nebo daseinsanalýza. 

A příště Vám přineseme bližší informace právě o daseinsanalytickém výkladu snů, kterým se v našem centru zabýváme.   ...Skrýt